Po dvou měsících na stáži jsem se vrátil zpět do Simferopolu, dokončit druhý semestr na zdejší politologii. Erasmus. Ptali se mě, jestli se sem chci opravdu vracet, protože všichni ostatní studenti odjeli ze strachu z války. Já rád fotím a píšu, snažím se být na místech, kde se něco děje.
Rozhodl jsem se, že se vrátím. Hodně lidí mi říkalo, že nás zadrží už na letišti, prohledají nám všechny věci, nepustí mě na Krym s diktafonem. V letadle jsem seděl vedle reportérky švédského rádia. Když viděla na mém notebooku nálepku Euromajdanu „Nejsem tu za peníze!“, řekla mi, že kvůli té budu mít na hranici velké problémy. Neměl jsem. Všechno proběhlo v klidu. Pasová kontrola trvala asi minutu, všichni policisté na letišti měli ukrajinské uniformy, vojáka jsem neviděl žádného. Největší problém byl najít taxikáře, který mě nenatáhne hodně, ale jen přiměřeně.
Kolem jedenácté večer jsem přišel na koleje. Všude bylo ticho větší než obvykle. Bábuška nebyla na vrátnici, tak jsem si sedl do křesla a vzal si noviny, které se tu objevily k rozebrání.
„Dojde naplnění historické spravedlnosti, kdy o sobě budou Krymčané sami rozhodovat. Spolu s Ruskem vystavíme svoji budoucnost!“ říká z pódia předseda vlády Krymu Sergej Axjonov a zástupy lidí skandují „Krym, Rusko!“ A kdo ví, jak to, že je najednou všechno tak jasné a radostné – jestli za to můžou zářící oči a přívětivé úsměvy Krymčanů, nebo je to tím, že konečně vyšlo slunce.
„…Krym! Jaro! Rusko!...“ Skanduje nepočetný dav Simferopolců.
„Přestala jsem se bát! Všichni jsme se přestali bát!“
„Rusko! Rusko! Rusko!“ společný hlas lidí je slyšet až na druhém konci města. V rámci velkého shromáždění vznikají malé skupinky lidí. A tady je jedna z nich – Ukrajinka, Rus a Tatar. Nehádají se. Dokonce ani neagitují za jednu nebo druhou variantu. Proč taky, když se všichni shodnou na jednom: Budoucnost Krymu, budoucnost jeho dětí, je jedině s Ruskem.
„Já chci, aby moje děti žily na své zemi a mluvili rodným jazykem. A já vím, že v Rusku nikoho ani nenapadne zakazovat nám mluvit tatarsky.“
Bábuška po chvíli přišla a přivítala mě. Říká, že na kolejích moc lidí nezůstalo, všichni odjeli kvůli válce. Ale oni se určitě vrátí, dodává.
V mém pokoji v devátém patře je zima jako vždycky. Koncem podzimu jsme s Přemkem, pravoslavným spolubydlícím z Polska, koupili přímotop. Sice nezvládal vytopit celý pokoj, ale když se dal ke stolu, bylo možné pracovat. Přímotop zmizel, varná konvice taky. Píšu Přemkovi, kam se to podělo.
„V sobotu jsem se rozhodl odjet, tak jsem to předtím věnoval chrámu. Začne válka.“
„Jsi idiot. Mohl jsi aspoň napsat. Dal bych to na charitu, až začne jaro. Teď tu budu kvůli tobě mrznout a ani čaj si neudělám.“
„Do Běloruska přesunula ruská armáda stíhačky, v Charkově jsou tanky, po referendu začne válka, měl bys taky odjet.“
„Tady je to podchycené, Krym už je Rusko, nikdo se tomu bránit nebude. Válka bude možná na Ukrajině, ale ne na Krymu. Příště se zeptej, než něco uděláš.“
Zašel jsem do nonstopu poblíž kolejí a koupil si lahev koňaku. Trochu jsem vypil, přečetl jsem si, co je nového. Napsal jsem na Facebook, že jsem tady, vlezl do spacáku a ještě pod deku a usnul.
Ráno jsem šel obhlédnout město. Kvůli cenám benzinu stojí maršutka o pětadvacet kopějek víc, než když jsem odjel. To ještě není tak zlé. Suverénně nejvíc lidí se shromažďuje kolem bankomatů. K čemu je vybírat si hřivny, které tu už za měsíc nebudou platit, říkal jsem si. Asi to hned vymění za rubl, tvrdou měnu.
Ulice jsou stejně rušné jako obvykle, jen se po nich teď procházejí lidé s červenými pásky na pažích a někdy s drsným, jindy opilým výrazem – národní fronta, domobrana, nebo jak se jim ještě říká. Kolem cest jsou desítky billboardů o tom, že Krym hlasuje pro Rusko!
Z obchodu s telefony znenadání vybíhá Nasťa a mává na mě. „Počkej! Hned jsem tu.“ Zaběhne zpět do obchodu.
Chvíli čekám a dívám se kolem sebe. Město působí anonymně. Oproti včerejšímu článku se lidé neusmívají, dívají se většinou do země. Všichni působí nějak šedě. Ale tak to tu bylo vždycky, proč by měl někdo po přečtení nadšeného článku čekat změnu.
„Za čtyři hodiny odjíždím s CBS do Doněcku, dělám jim průvodce. Pojď ke mně na čaj,“ říká Nasťa.
V plánu mám zajít do redakce novin, ve kterých píšu do Krymské přílohy o životě Čecha na poloostrově. Krom toho celý den volný.
Sedíme nad černým čajem s heřmánkem a Nasťa povídá o tom, že pomáhá televizi CBS s hledáním kontaktů a oslovováním lidí. Je to prý skvělá práce, ale ve výsledku hrozně únavná a ti novináři si pořád něco vymýšlejí, pořád mění plány. Andrej umí arabsky, tak teď dělá s Al Jazeerou, stejně jako Dima. Anně jsem psal včera, že bychom mohli vyrazit na vínko. Ta pomáhá zase reportérovi New York Times. Kdo umí anglicky, pomáhá novinářům.
Ostatní, kteří jsou proti Rusku, jsou více méně ve své sociální realitě na internetu. Když se sejdou, okamžitě je rozežene policie, vůdčí osobnosti pak unášejí neznámí lidé. Kolik jich už vlastně zmizelo? Deset, dvacet?
Prý jediný, kdo se může Rusku efektivně postavit, jsou teď Tataři. Dvě stě tisíc lidí, kteří už vědí o ruských metodách své. Nicméně ti se bojí. Naposledy, když se několik málo z nich postavilo Sovětskému svazu, celý národ byl odsouzen za kolaboraci s fašisty a vyhnán na půl století do Střední Asie. Teď zaujali taktiku tiché resistence, kterou nikdo nemůže považovat za provokaci. Hlavně nedat Rusku záminku pro to, aby se opakovala historie. Ostatně i Putin tento postoj schválil. Prý je časem použije k posilování dobrých vztahů Ruska a Turecka. Putin chápe bratrství, ať už slovanské, nebo turkské.
„Nastěhuj se k nám, budeš to tu mít zajímavější než na kolejích. Blíž k centru města, teplo a teplá voda,“ říká Nasťa a dává mi klíče od bytu. Pomalu dopíjím čaj a vyrážím do města.
Je středa, den, kdy bývá večer filmový klub v Karmanu – Art Centru v jednom sklepě kousek od centra města. Pořádají ho kamarádi v rámci projektu Otevřená škola. Mají na to peníze od Člověka v tísni. Volám Máši, jestli dneska bude promítání.
„Karman už není. S Oljou a Ljošou jsme se odstěhovali do Kyjeva. Dlouho jsme o tom přemýšleli a teď někdo unesl několik našich kamarádů. V Simferopolu pro nás začalo být nebezpečno a až bude ruský, bylo by to ještě horší. Napiš, jak přijedeš do Kyjeva.“
Kolik z lidí, které znám, tu vlastně zbylo? Začalo to, když Peacecorps stáhli Aarona asi před měsícem. Potom odjela zpět do Japonska Ayaka, která dělala pro OSN prevenci AIDS. Lenka, německá dobrovolnice, která pomáhala starým lidem postiženým druhou světovou válkou, odjela kvůli varování německého ministerstva zahraničí. Magda a Přemek, co tu se mnou byli na Erasmu, taky odjeli, stejně jako tři holky z Litvy. Ve čtvrtek bývá ve městě Language Exchange Club. Vždycky přicházelo kolem čtyřiceti lidí, popovídat si anglicky. Dima píše, že se klub ruší. Cokoli, co má nějaký nádech sympatií se Západem, tu teď není vítáno.
Píšu Anji, jestli se jí nechce zajít o víkendu na hory. Vylezlo slunko a mám chuť po psaní vyrazit do přírody. Anja dělala taky pro OSN, rozvoj venkova.
„Na hory bych ráda, ale stáhli nás ze Simferopolu. Je to tam pro nás teď nebezpečné.“
„A kam vás stáhli? Stavil bych se aspoň popovídat.“
„Jsme v Ukrajině, ale nemůžeme nikomu psát kde. Prý je to nebezpečné. Unesli mi několik kamarádů, kteří pořádali Euromajdan na Krymu a nikdo neví, kde je jim teď konec.“
„Vrátíš se ještě?“
„Nevím. Bojím se.“
***
„…Krym! Jaro! Rusko!...“ Skanduje nepočetný dav Simferopolců.
„Přestala jsem se bát! Všichni jsme se přestali bát!“
„Rusko! Rusko! Rusko!“ společný hlas lidí je slyšet až na druhém konci města. V rámci velkého shromáždění vznikají malé skupinky lidí. A tady je jedna z nich – Ukrajinka, Rus a Tatar. Nehádají se. Dokonce ani neagitují za jednu nebo druhou variantu. Proč taky, když se všichni shodnou na jednom: Budoucnost Krymu, budoucnost jeho dětí, je jedině s Ruskem.
