Krize na Ukrajině pomalu vstupuje do šestého měsíce svého trvání. Během tohoto půlroku po velké části světa prošla rozsáhlá debata o tom, kam se v průběhu posledních sedmdesáti let svět posunul, jaké je v něm současné rozložení sil, kdo má v událostech na mezinárodním poli jakou roli. Také Česko nesměle naznačilo, jaká je jeho pozice v současném světě. Dá vyložit asi takhle: Obsaďte si klidně Slovensko, dojeďte s tanky do Jablůnkova, nebo třeba ze západu až do Aše. My budeme sedět, zarytě mlčet a dělat, že se nás to netýká.
Ukrajinská krize pro nás skončila zhruba v ten moment, kdy Lubomír Zaorálek a Jiří Dinstbier sklidili od své strany kritiku za příliš proukrajinskou pozici a Foldyna, Jandák a Huml byli naopak označeni za příliš proruské. Udělali jsme si jasno, jaké je rozložení sil na domácím poli a že důležitá část poslanců je zdravě kritická ke všem. Kdo se o krizi chce dále bavit, nechť se odebere na blogy a do komentářů. Na našem hnojišti máme dost práce s tím, abychom si udělali trochu méně smrádku a trochu více teplíčka. Co se děje za hranicemi je hra tajných služeb velmocí, zednářských spiknutí či věčných (Ž)židů, do které my nepatříme.
To, že se vedla diskuze o tom, není-li někdo nekritický fanda Ukrajiny, či naopak přehnaný rusofil, je naprosto správné. Demokratická společnost by měla být založena na docházení ke společné pozici právě na základě toho, že se všichni pokusí obhájit svůj pohled, nejlepší body se dají dohromady, nejhorší se zahodí a konečný výsledek se uvede do praxe. U nás tato diskuze - jako už tolikrát - skončila chvíli před tím, než vůbec začala.
Česká společnost je poměrně hluboce rozdělená na ose: (téměř) nekritické přijímání Západu – skepse vůči všemu zahraničnímu. Toto rozdělení vede k pocitu, že táhnout za jeden provaz s velkými bloky, jako je například NATO či EU, je neskutečně náročné. Náročné je to ale jen v případě, že táhnutí za jeden provaz znamená nekritickou podpora toho, co bylo vymyšleno někým jiným někde jinde. Tenhle přístup k „táhnutí za jeden provaz“ ostatně dostal několik století na to, aby se u nás hluboce zakořenil. Očekávalo se to od nás částečně za Rakouska, očekávalo se to i později v ještě větším rozměru za Sovětského svazu.
První pozice, přijímání všeho západního, vychází z pocitu, že naše zájmy a zájmy EU a USA jsou stejné. Tento přístup přehlíží jakoukoli historickou zkušenost, kterou si naše země prošla a hází za hlavu prakticky celou dějinnou debatu o naší pozici a roli ve světě. Jsme redukováni na velký zdánlivě homogenní blok a náš zájem je zájmem bloku. Když se pak chová vůči něčemu nadšeně Polsko nebo Slovensko, je třeba se bít do hlavy, že nejsme podobně nadšení jako oni a vyčítat si, že s takovou vypadáme jako zrádci.
Druhý přístup naopak tvrdí, že naše zájmy jsou jiné, než zájmy ostatních. Nicméně protože – jako tomu bylo ostatně vždy – ve výsledku o všem stejně rozhodnou ti silnější, tak na nich vlastně moc nezáleží.
Výsledkem střetu těchto dvou přístupů je, že nejsme schopni prakticky vůbec ničeho, protože každý návrh jedné skupiny narazí na velký odpor té druhé, zhruba stejně početné. Lepší než se hádat o tom, kdo má pravdu, je nedělat nic.
Přitom zatím jen málokde jsme měli tak velký potenciál být jedním z hlavních účastníků událostí, jako tomu bylo právě na Ukrajině. Nestali jsme se jimi, protože prakticky neexistovala naše vlastní vize, za kterou bychom mohli jít. Česká koncepce středovýchodní Evropy se omezuje na prošlé maso a nekvalitní záchody z Polska, slovenské studenty neplatící v Česku poplatky za popelnice, levné dělníky z Ukrajiny a Hitleroputina ve stepích v dálce. Naší hlavní úlohou do budoucna je na toto všechno i nadále nadávat.
V zemích bývalého sovětského bloku má přitom málokdo tak velký respekt jak na úrovni veřejnosti, tak na úrovni politické, jako Česká republika. Taková pozice nám tu dává potenciál tu fungovat podobně, jako Švýcarsko na globálním poli, nebo Skandinávské země v Jižní Americe. To, co se s Českem asociuje, není zdaleka jen pivo a vzpomínka na plné regály v obchodech při dovolené v polovině sedmdesátých, ale právě i schopnost dívat se na problémy relativně nezávisle na jedné i druhé straně a zdravá skepse.
Z mezinárodního hlediska jsme na Ukrajině mohli hrát roli vyjednavačů a zprostředkovatelů. Díky kulturní, jazykové i zeměpisné blízkosti jsme mohli vyslat tým reportérů, kteří by dokázali krizi vysvětlovat v jejím širším kontextu nejen doma, ale účastnit se diskuze o ní i za hranicemi. Byla by hloupost si myslet, že jsme mohli nějakým způsobem ovlivnit situaci silově ať už tlakem na jakoukoli ze stran konfliktu. Proti tomu jsme ale mohli použít úplně všechny ostatní nástroje se slušným potenciálem, že když je budeme používat my, budou fungovat lépe než v rukou ostatních.
Tento přístup by přitom mohl zajistit nejen uregulování konfliktu lépe, než cokoli jiného, co je v silách malé země uprostřed Evropy, ale také by mohl mít pozitivní účinky na rozdělenou českou společnost. Na jednu stranu by to vedlo k možnosti prosazovat v této oblasti efektivně mír či lidská práva, aniž by se části veřejnosti musela bát, že nás pod jejich záminkou jen někdo využívá k dosažení vlastních cílů. Zadruhé tento přístup vede k tomu, že informace, které budeme dostávat, nejsou z druhé ruky od aktérů s vlastními zájmy, ale jsou to informace stvořené přímo pro zeměpisný i historický kontext českého čtenáře.
Něco podobného nicméně potřebuje politickou vůli a s tím svázanou poptávku ze strany veřejnosti. Naše politická a veřejná sféra je nicméně ve stavu, kdy jedna část – ta prozápadní – plýtvá svou energii na snahu o globální agendu, což vede v podmínkách naší desetimilionové země k nutnému rozmělnění, nedůslednosti a selektivnosti. Druhá, skeptičtější část, potom plýtvá svou energii na kritiku nedůslednosti a manipulovatelnosti té první, což ve výsledku vede k zastavení se na místě a naprosté neschopnosti jakékoli akce.
Zatímco globální agendu můžeme mít v takových blocích, jako je právě NATO či EU, jako Česká republika můžeme hrát jen těžko svou nezávislou a zároveň svědomitou roli mimo region, do kterého patříme. Když je část tohoto regionu už půl roku v plamenech, neděláme prakticky nic.
Současný stav vede ke stavu, v němž je našim hlavním vystoupením na mezinárodní scéně odmítnutí stálé vojenské přítomnosti NATO na našem území se slovy, že okupaci přátelskými vojsky jsme si už jednou zažili a lidé by nejspíš reagovali podrážděně, kdyby se něco podobného opakovalo.
Nechci říct, že by toto vyjádření nebylo legitimní, možná spíš dokonce i naopak. Problematické je, když jde o naše prakticky jediné vyjádření týkající se konkrétních kroků ve vztahu ke krizi nedaleko od našich hranic. Nemluvě už o tom, že i toto jediné přispění bylo provedeno s výrazem, jako kdyby nás někdo nachytal v nelichotivé situaci, kdy je naší jedinou touhou, ať se pozornost co nejrychleji obrátí zase na někoho jiného a my se můžeme dál nerušeně hrabat v našem bahýnku.
